čo je to za príbeh: No a já

Keby som mala dcéru, dám jej v pätnástich prečítať No a já. Dcéru nemám, No a já čítam ja.

Príbeh Lou, ktorá má 13 rokov a IQ 160. V škole preskočila 2 triedy, medzi spolužiakmi je najmenšia.

"Axelle si nechala ostříhat vlasy úplně na krátko, s jedným delším a světlejším pramínkem vpředu, je to hlavní atrakce dne, směje se s Léou na školním dvoře, kluci kolem, nebe je modré, mrzne až praští. Bylo by jednoduchší, kdybych byla jako ony, kdybych mněla přiléhavé džíny, náramky pro štěstí, podprsenku a tak. Ale co."

Lou stretne No, dievča, ktoré žije na ulici. A vznikne medzi nimi vťah, priateľstvo, pokus o záchranu. Zároveň s No Lou zachraňuje svoju rodinu. Jej mama ju už roky neobjala, žije v depresiách a smútku.

"Na svém dotazníku jsem došla ke kolonce "sourodzenci", slovy jsem napsala nula. To, že se dá vyjádřit absence nejaké kvantity číslicí, není samo o sobě tak samozřejmé. Četla jsem to ve své Vědecké encyklopedii. Absence nějakého objektu nebo subjektu se vyjádří nejlépe výrazem "není" (anebo "už není"). Číslice jsou abstraktní a nula nevystihne ani tu absenci, ani ten žal."

Otec sa snaží zabezpečiť rodinu a budiť dojem, že všetko je ako má byť.

"Koncem léta za mnou přijel otec, potřeboval mi říct něco důležitého. Matku přijali do nemocnice specializované na pacienty s těžkou depresí a mně zapsali na gymnázium v Nantes, pro predčasně rozumově vyspělé děti. Zeptala jsem se otce, na co se hodlá specializovat on. Usmál se a objal mě."

Lou zisťuje, že život je nespravodlivý.

"Napadlo mně, že kdyby každý z nás ubytoval u sebe jednoho bezdomovce, kdyby se každý rozhdol postarat o jednoho člověka, o jednoho jediného, pomohl mu, staral se o něho, třeba by jich na ulici bylo míň. Otec mi na to řekl, že to nejde. Věci jsou vždy mnohem složitejší, než jak to vypadá. Tak to prostě je, se spoustou věcí člověk nic nezmůže. Tohle je nejspíš jedna z věcí, které člověk musí přijmout, aby se mohl stát dospělým.

O tom je príbeh.

Ale viac ako príbeh, sa mi páčil vnútorný svet Lou. V hlave sa jej totiž dejú myšlienky, ktoré ma veľmi bavilo čítať. Myšlienky, ktoré rozhodne nie sú trinásťročné. Jej myslenie je originálne, sarkastické, intímne dojemné.

"Když mi byly tři nebo čtyři roky, myslela jsem, že věk se převrací. Že postupně, jak budu dospívat, se z rodičů stanou děti. Už jsem si malovala, jak stojím zamračená v obýváku, pokyvuju ukazováčkem a říkam rezolutně Ne ne ne, už jste snědli dost nutely."

"Chodím se na nádraží dívat na odjíždející vlaky kvůli emocím, pozorovat lidské emoce, to je něco pro mně, proto taky v televizi nikdy nepropásnu žádný fotbalový zápas, zbožňuju, když se po gólu objímají, utíkají a mávají, poplácavají se navzájem."

"Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, uložit do mikroskopického čipu miliardy dat. Dokážou nechat lidi umřít na ulici."

Dojímavé je premýšľanie Lou o svojej mame. Vnímanie trinásťročnej dcéry, ktorá túži zachrániť mamu.